Look Like Harry II.chapter

Ráno jsem objevil nečekané překvapení. Taře jsme se nejspíš opravdu zalíbil, protože si našla cestu nejen do mého pokoje, ale i postele, což mluví samo za sebe.

„Taro,“ zamračil jsem se, „slez.“

Kupodivu poslechla a já jsem se mohl v posteli protáhnout. Vstal jsem a tichým krokem jsem se vydal do koupelny.

„Ede!“ křikla teta.

A podle toho rámusu u toho bych řekl, že z kuchyně. Zrovna jsem byl ve sprše, nemohl jsem jen tak na snídani.

„Slyším!“

Popravdě nevím jestli to bylo slyšet dostatečně, ale bylo mi to fuk.

Nechával jsem se unést kapkami tekoucí vody a přitom cítil, jak se mi uvolňuje každičký sval v těle. Mohl bych takhle zůstat věky.

„Edwarde?“ vejde do koupelny strýc.

Fajn, tak věky asi ve sprše trčet nebudu.

„Už jdu.“ Zabručel jsem.

Když byla místnost prázdná vyšel jsem ze sprchového koutu a začal se sušením.

O deset minut později jsem seděl u snídaně.

Snídaně proběhla v tichosti. Překvapilo mě to. Nikdo si na nic nestěžoval a nic nevyřizoval.

Pousmál jsem se a dal si do úst další sousto míchaných vajec.

„Chlapče už chceš se rozhlédnout po městě? Potřebuji si pro něco zajet, můžu tě tam hodit.“

Hm, lákavá nabídka. Těžko říct ne.

„Dobře, jen si jdu do bundu.“ Odvětil jsem.

Až když jsem seděl v autě, uvědomil jsem si kde se nacházím. Cestu jsem i přes malou rychlost měl rozmazanou a z rádia se linula balada od Beatles. V tom momentě jsem si připadal skoro jako v černobílém filmu. Byl to velmi zvláštní moment a přes to všechno k sobě dokonale ladilo.

„Jsme tady.“ Zaparkoval strýček Sam na jednom z placených parkovišti. „Vystupovat.“

„Můžu jít s tebou?“ zeptal jsem se.

Opravdu se mi nechtělo po centru chodit sám. Nikoho tu neznám a kdo ví, možná by se odněkud zase vynořili holky s nějakou prosbou.

„Že se ptáš! Nejdříve půjdeme do obchodu nakoupit hlavní potraviny a potom do květinářství.“

„Do květinářství?“ podivil jsem se.

Cožpak nemůžeme koupit nějaké květiny v obchodě?

„No ano. Květinářství vlastní moje stará známá. A navíc jinde nenajdeš hezčích květin.“ Mrkne na mě a já se pro své dobro radši na nic už neptám.

Nákup nám nezabral ani tolik času, kolik jsem si myslel a s rekordním časem jsme odcházeli ze supermarketu. Pěšky jsme došli k autu a tašky narvali do kufru.

„Květinářství je za rohem. To zvládneme dojít.“ Řekl pro informaci.

Přikývl jsem.

Stáli jsme před květinářstvím, které bylo jako z nějakého hvězdně obsazeného filmu. Před budovou byli košíky různých druhů květin, věnce nebo umělé dekorace. Budova měla světle oranžový nádech a kdyby nebylo květin a velkého nápisu, řekl bych, že jde o pekárnu.

Ale tím se nahlas nikomu chlubit nehodlám.

Jako první jsem chytl kliku a pohnul s ní. Zvonek signalizoval náš očekávaný příchod.

Uvnitř bylo snad ještě více květin než venku. Hlavní místnost obsahovala ještě 2 velké stoly. Na jednom byl nápis VYROBTE SI SAMI a druhý byl ode mne moc daleko.

„Megan! Kdepak máš babičku?“ zasmál se Sam a sundal si kšiltovku.

Přestal jsem věnovat pozornost mému strýci a koukl se k prodejnímu pultu.

U něj stála holka v mém věku a snažila se zkrotit drátek k věnci. Přitom, nejspíš nevědomky vyplazila jazyk. V duchu jsem se musel zasmát. Byla tak zvláštní!

Když zaslechla cizí hlas nechala své práce a posunula jí dál od pokladny.

Vypadala překvapeně, skoro až v šoku.

„Same, dnes jsem tu já. Zapomněl si? Je čtvrtek.“ Mile se na něj usmála.

„A ty Harry vypadni. Nemáš tu co dělat.“ Zamračila se a kdybych byl blíž určitě by po mě začala prskat a škrábat. Počkat...Řekl Harry?

Asi bych si měl udělat jmenovku a dát si ji na mikinu nebo tak něco.

„Harry?“ podivil se strýček. „To je můj synovec Ed.“ Zatvářil se zmateně.

 Dívka, jménem Megan se zatvářila nedůvěřivě. Potom si mě prohlédla od hlavy k patě.

„Omlouvám se,“ řekla nakonec, „opravdu vypadáš jako můj pří-“ zarazila se, „bývalý přítel.“

„Nevadí,“ odpověděl jsem, „už na mě jeho jménem volalo víc lidí.“

Zatímco strýček se držel vzadu já jsem udělal pár kroků do předu.

„Same, tady máš. Pracovali jsme na tom dlouho, tak snad to bude podle tvých představ.“ Zašla do zadní místnosti a vrátila se s vázanými květinami. Nemohl jsem spustit zrak z květin, které měli snad všechny barvy duhy, ale hlavně z Megan, která se na nás nervózně culila.

„Skvělé!“ vzal si svazek kytic k sobě.

Nenápadně se na nás koukl.

„Budu v autě.“ Mrkl na nás a odešel.

Jak mě mohl nechat samotného? A co já tady teď? Samé otázky.

Ale proč toho vlastně neužít.

„Kdo je teda Harry? J-já vím, že ho nijak v lásce nemáš, ale včera na letišti mě málem o sluch připravilo pár holek...“ ušklíbla se.

„To musíš čekat, když vypadáš jako jeho dvojče,“ obešla pult.

„U vás doma nikdy nevystupovali One Direction?“ zasmála se.

„Popravdě, nějak tomu nevěnuji pozornost.“

„To bys ale měl.“

Odešla k rádiu. Chvíli tam mačkala nějaké knoflíky než se z rádia ozvala pomalá melodie, ke které se později přidali i slova. To je ono? Meg tam stála se smutným úsměvem. Měl jsem nutkání jít blíž a obejmout ji, ale nebyl by to dobrý nápad. Navíc...Známe se sotva pár minut.

„Takže,“ obrátila se na mě, „ty si z-“

„Z Irska.“ Doplnil jsem jí.

„Tak to máš skvělý britský přízvuk. Nepoznala bych odkud si.“

Cítil jsem se divně. Jenom divně. Možná to dělala situace za jaké jsme se potkali.

„Za chvíli máš přestávku,“ koukl jsem se na hodiny, „nechceš jít na kafe?“

„Jak víš, že,“ pousmála se, „jo. Ráda půjdu.“ 

 -> awwwh první setkání Megan a Eda!