Kdo by čekal, že jeden dlouhý let
bude k smrti nudný? Ve vzduchu jsem byl tentokrát sám obklopen
cizími lidmi, kteří vypadali mnohem zajímavěji než já.
V sedadle jsem se zavrtěl. Studování do sousedního státu a
jak to dopadlo? Knihu, co jsem sebou měl jsem dočetl před pár
minutami. Z okna jsem také nic nového neviděl. Koukl jsem
vedle. Paráda. Vedle mě seděla nějaká stará paní a
luštila…křížovku?!
Zavrtěl jsem hlavou a doufal, že
letadlo přistane a moje nohy budou na pevné zemi.
Zanedlouho jsem stál doopravdy nohama
na zemi a s batožinou jsme se vydal před letiště Heathrow.
Rozhlížel jsem se. Už dávno tu měl na mě někdo čekat a
vyzvednout mě. Zamračil jsem se a vytáhl jsem mobil, že zavolám,
když jsem uslyšel ječící holky jak pelášily směrem ke mně.
„Holky,“ zapištěla jedna.
„Vyfotíš se semnou?“ řekla druhá
méně rozhozená.
„Podepíšeš se mi?“ zeptala se
třetí.
První, co jsem si pomyslel bylo, že
se v Británii všichni zbláznili. Podruhé, že si mě s někým
museli splést. Kam jsem se to dostal?
Než, abych uvažoval nad tím, co mám
dělat jsem ze sebe dostal jednoduše: „Jasně, vyfotím se s vámi
holky.“
V duchu jsem si ještě dodal:
„Hlavně přestaňte ječet a pištět.“
„Ty si přiletěl s Megan?“
„Huso hloupá! Přiletěl za ní!“
odvětila bruneta a začala se s černovláskou hádat.
„Mohl přiletět s ní!“
„Na twitteru je jasné napsané, že
Megan přiletěla před dvěma hodinami.“ protočila blondýna oči.
Pomalu a jistě jsem se začínal
obávat toho, že jsem se zde rozhodl studovat.
„Ede!“ zaslechl jsem své jméno.
Vzal jsem batoh s holkami jsem se
narychlo rozloučil a vydal se k postaršímu pánovi, který je
vlastně můj vzdálený příbuzný.
„Ede! Tak rád tě vidím!“ objal
mě ve velkém medvědím objetí.
„D-dusíš mě!“ pousmál jsem se.
„To je vše co máš?“ podivil se,
když uviděl jeden menší batoh a o málo větší sportovní
tašku. Pokrčil jsem rameny. Mě to stačilo.
„Pojď, je na čase vyrazit. Zvědavý
nejsem jenom já.“ zasmál se, když tašky házel do kufru.
Než jsem se vzpamatoval, jelo se.
Otevřel jsem si okno a koukal jsem z něj na okolí. Po chvíli
jsem se potulně usmíval a víc se zavrtal do sedadla. Dělám to
pořád. Sám nevím proč, prostě mě to uklidňuje. Dává mi to
pocit bezpečí.
Cesta ubývala stejně rychle jako let
sem. Rychle. Aspoň neztrácím první den čas.
„Tam není taková zácpa, co?“
Momentálně auto zabrzdilo, protože
cestu blokuje hustý provoz.
A strýček si usmyslel, jaká je to
skvělá příležitost navázat rozhovor…Není.
„Uhm…Jak kdy,“ zahučím, sotva
je tomu rozumět.
Chvíli bylo ticho, to se ale během
chvilky prolomilo.
„Není ti něco?“
„N-ne není…Proč?“ zeptal jsem
se překvapeně.
„Si takový tichý…Je to nezvyk.“
trochu jsme popojeli.
Nedošlo mi, že by to byl takový
problém. Nejsem zrovna typ, co by kecal od rána, co se probudí až
do doby než usne a i poté mluvit ze spaní. Já toho doopravdy moc
nenamluvím.
Nemývám k tomu důvod. Až do
teď. Můj svět bude doopravdy vzhůru nohama. Už to úplně vidím.
Toť má zářivá budoucnost.
„Budu se snažit být víc
upovídanější.“ pousmál jsem se.
„Budu rád.“ zamumlal.
Pokračování rozhovoru už
neprobíhalo.
Za to jsem byl vděčný.
Pravda byla vlastně taková, že
převážně mluvil jen strýc a pouze o tom, jak se tady žije, což
jsem pochopil jako manuál k přežití. Těmto instrukcím byl však
brzy konec, jelikož auto zastavilo před garáží většího
dvoupatrového domku se malou zahrádkou. Vystoupil jsem a s očekávám
jsem hleděl na dům i na jeho okolí. Brzo mě sledování okolí
omrzelo a otočil jsem se s tím, že si vezmu svoje věci dovnitř.
„Já to vezmu,“
Věci byli z kufru na silnici a už
jsem se je i chystal vzít, když jsem byl předběhnut.
„Ede, jen jdi dovnitř a přivítej
se s ostatními. Já ti to odnesu. Nenamítej a radši jdi.“
popohnal mě.
Jako kdyby už dopředu věděl, že
něco budu namítat.
Když jsem se nakonec došoural až k
hlavním dveřím, skočil po mě černý labrador. Očividně
nadšený očekávanou návštěvou.
„No tak,“ snažil jsem se vejít
dovnitř a přitom uklidňovat toho přešťastného psa, který na mě
neustále skákal.
„Taro, ke mně!“ zaslechl jsem
ženský hlas. Tara, přestala skákat a vydala se za hlasem.
Hned se mi ulevilo a já mohl v klidu
vejít a nenápadně se rozhlížet.
Žádné komentáře:
Okomentovat